Dnes večer se nad Prahou strhla bouřka. A já se vydal do deště běhat.

Hloupost? Pro někoho jistě..
Zděděný atavismus? Možná.
Pro mě..spontaneita.
Pro jednou žádné projektové uvažování – žádné vážení priorit..uvažování nad důsledky..přemýšlení nad tím, co budu muset za to dát..Čirá radost z pohybu, z rozstřikujících se kaluží, z dotyku kapek vody ve vlasech.

Ve dveřích od domu jsem potkal kamaráda. Myslím, že mě nepochopil. Stejně tak několik opozdilých pejskařů, skupinky teenagerů típajících o lavičky své poslední cigarety. Popravdě řečeno, je mi to dost jedno. Jsem šťastný.
Napadá mě scéna ze Šteindlerova “Vrať se do hrobu”: kolik z Vás je schopno jen tak třeba vylézt na strom? A z Vás, kteří jste si řekli “Jasně že jsem”, kdo v posledním – řekněme – týdnu něco takového udělal?

Řada lidí – troufnu si říci, že většina – žije tak, že neustále koriguje své chování podle očekávání svého okolí: Co by tomu řekli lidi? To se přece nedělá... Co kdyby se to dozvěděl-a ...?
A tento způsob uvažování má natolik vrostlý pod kůži, že už je ani nenapadne, aby zkusili věci dělat jinak. Neustále kormidlují svůj život tak, aby byl víceméně konformní s tímto očekáváním. A většina lidí pravděpodobně na vědomé úrovni necítí ani žádné pnutí. Je perfektně vyrovnaná s tím, jak žije. Co dělá. Co má.

Nacházíte paralely? Poznáváte svůj život? A napadlo Vás někdy, že to takhle nemusí být? Že můžete mít svůj život přesně tak, jak Vy sami chcete?
Mám pro Vás malý recept pro začátek: Zkuste každý den udělat nějakou maličkost, kterou jste ještě nikdy neudělali.
Jděte jinou ulicí a mějte oči otevřené...
Kupte si nějakou drobnost, jen a jen pro sebe...
Usmějte se na prodavačku v supermarketu a oslovte ji jménem – mají visačky...
Naslepo zapíchněte prst do programu kina...

Anebo si běžte zaběhat do deště. Budou Vás napadat nádherné myšlenky, docela křišťálově čisté. Jaké napadly mě Vám neřeknu – najděte si svoje!
Mnoho štěstí